Součástí Powerchair Hockey NA DOMA je také sekce Ptejte se, kde zástupci vedení sportu odpovídají na všetečné otázky týkající se našeho sportu. Otázky směřují na výklad pravidel, metody individuální přípravy v domácím prostředí až po strategické cíle různých forem rozvoje sportu.

Uvádíme odpověď předsedy Lukáše Kroupy na klíčovou otázku rozvoje sportu. Ptejte se také zde.

 Proč je v ČR tak malý zájem o Powerchair Hockey? A to platí i pro takzvané „aktivní hráče“. Proč je Powerchair Hocke pro všechny i po tolika letech rozvoje jen okrajová aktivita?

„Proč je v ČR tak malý zájem o PH?

Odpověď na tuto otázku je poměrně dost složitá a kdybych měl zmínit všechny příčiny a jejich původ bylo by to na celodenní konferenci. Pokusím se alespoň tedy ve stručnosti zmínit hlavní body, proč má český Powerchair hockey tak malou hráčskou základnu. Na úplný úvod musím upozornit, že se jedná o můj osobní pohled na danou problematiku.

Ekonomické faktory:

Já osobně tuto oblast považuji za naprosto klíčovou v odpovědi na položenou otázku. Abychom ale byli schopni pojmenovat příčiny a roli těchto faktorů, musíme je vložit do historického kontextu. Powerchair hockey (dále PH) se do Česka dostal v roce 2002. A to díky Petru Alinovi, který v té době působil jako vychovatel na Obchodní akademii v Janských Lázních a studentovi Vojtovi Kapčukovi. Položili tak základ pro vznik prvního klubu – v Janských Lázních. O rok později vznikl první klub v Praze a další až o 4 roky později ve Zlíně. Ve stejný rok (2007) vznikla také zastřešující organizace pro náš sport – Česká federace Powerchair Hockey (dále ČFPH). Psal se rok 2004, když začal spor mezi Českým svazem tělesně postižených sportovců (dále ČSTPS), jehož je ČFPH členem a Českým paralympijským výborem (ČPV) o způsobu financování sportu handicapovaných. Pro zájemce o tuto problematiku uvádím odkaz, kde se můžete s celou situací detailněji seznámit. Tento spor hrál klíčovou roli v rozvoji, protože se odehrával od samého počátku ukotvení PH v rámci českého sportovního prostředí. Zejména z toho důvodu, že našemu zastřešujícímu svazu byly zcela zastaveny finance ze státního rozpočtu a nemohl tak finančně podporovat jednotlivé sporty. O přerozdělování prostředků totiž rozhodoval právě ČPV, tedy druhá strana zmíněného sporu. Nedocházelo tak k financování sportu pro tělesně postižené, a tedy ani k financování PH.  Je nutné dodat, že tento spor měl svůj vývoj a do dnešního dne nebyl zcela vyřešen. Pozitivní posun v oblasti financování nastal až zhruba před čtyřmi lety, kdy se konečně samo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodlo do celé situace zasáhnout tím, že jako donátor v oblasti sportu změnilo dotační politiku. Podstatou změny bylo „sebrání “ role hlavního arbitra ČPV v oblasti přerozdělování finančních prostředků. Od tohoto okamžiku až do konce roku 2020 o způsobu přerozdělování rozhoduje samo ministerstvo. Sečteno a podtrženo od roku 2007–2014 jednotlivé sportovní federace potažmo kluby obdržely na rok jen několik desítek tisíc korun ročně. Tato skutečnost vedla k faktu, že jednotlivé sporty fungovaly jen díky neskutečné vytrvalosti a lásce k danému sportu, a to jak ze strany samotných sportovců, tak i ze strany jednotlivých členů managementů. Osobně znám několik lidí, kteří v této době vkládali vlastní finanční prostředky jen, aby zabránili zániku samotného sportu. A to bez jakékoliv jistoty, že se jim vložené peníze vůbec někdy vrátí. Skutečnost je taková, že ve většině případů se již nevrátily a postupem času se staly nevymahatelnými. Jak je patrné z textu výše považuji za malý zázrak, že i v tomto období dokázali vznikat nové kluby. Většinu času jsme ale v tomto období věnovali „boji“ za uchování sportu u nás.

V porovnání s dneškem musím konstatovat, že se situace zlepšila. Ze strany MŠMT jsou podporovány kluby, reprezentace i federace (obojí přes ČSTPS). Jen pro lepší představu kluby získávají finance na tzv. aktivní hráče. V roce 2019 šlo o částku 8000 Kč/aktivní hráč/rok. Pro Českou reprezentaci se podařilo získat částku 431.000 Kč, na činnost samotné federace to bylo 70.000 Kč. Na první pohled se zdá, že jde o výrazné zlepšení. Při bližším pohledu je nutné doplnit, že naprostá většina těchto financí je určena na přímou podporu sportovců či organizování akcí. Minimální část lze využít na mzdy managementu klubu či federace. Do karet nám nehraje ani celková finanční náročnost sportu, která patří v porovnání s ostatními sporty mezi nejvyšší, a to nejen z důvodu cen sportovních vozíků a jejich servis ale i nutnosti přítomnosti doprovodu.

Personální faktory:

K tomu, by se mohla rozšířit hráčská základna, musí potencionální hráči o daném sportu dozvědět a být o něm dobře informováni. To nestojí jen peníze ale čas. Jde o velmi časově náročnou aktivitu, jejíž výsledky se nedostaví hned. Do dnešního dne se věnujeme jak v klubech, tak ve federaci vytvoření co možná nejlepšího zázemí pro všechny hráče. Přestože si všichni uvědomujeme, jak je hráčská základna pro udržitelnost sportu klíčová, narážíme na personální limity v managementech subjektů, kteří se PH věnují. Není výjimkou, že lidé, kteří se starají o náš sport, v českých podmínkách zastávají hned několik důležitých funkcí a rolí, což na ně klade velkou časovou náročnost ale také např. flexibilitu a znalost sportovního prostředí. Je také fakt, že na každou pozici musí mít jedinec alespoň základní schopnosti a dovednosti, které daná pozice obnáší. Jsem si vědom, že se náš sport posunul vpřed a každý takový posun klade na všechny členy managementů větší nároky, proto nelze tyto role plnit zcela dobrovolně a bez finančního ohodnocení. Nelze si ale myslet, že jde o finanční ohodnocení, které odpovídá odvedené práci. Zároveň je nutné poukázat na absenci koncepce propagační, osvětové a náborové kampaně.  Věřím ale, že se mezi námi najdou další sportovní nadšenci, kteří budou mít zájem a chuť se zapojit do řízení sportu. Pokud máte zájem se zapojit na fungování vašeho klubu, kontaktujte jeho vedení, případně rádi přijmeme spolupráci v rámci federace.

Socio-společenské faktory:

V rámci této skupiny je nutné zmínit, že náš sport je určen pro poměrně úzkou skupinu lidí české populace. O to hůře se hledají potencionální zájemci. Přesto se za několik posledních let podařilo nalézt několik hráčů, kteří se stali pevnou součástí některého z týmů. Je ale také skupina těch, kteří PH vyzkoušeli ale nakonec se nestal jejich trvalou aktivitou. Důvodů je samozřejmě několik. Z již mojí několika leté zkušenosti na pozici představitele klubu mohu říct, že rozhodující faktorem, zda se hráč bude nebo nebude věnovat PH je jeho rodinné zázemí. Zejména u mladších jde o jejich nejbližší příbuzné v čele s rodiči. Čím mladší potencionální hráč je tím je vliv rodičů větší. Navíc si musíme uvědomit, že čím větší zdravotní handicap má, tím se strach v rodině zvětšuje. Pokud tedy budeme chtít přivést k našemu sportu mladou generaci, budeme se muset naučit pracovat s rodiči. Přednést jim jasná fakta o našem sportu a rozptýlit jejich strach.  Právě velká míra strachu se projevuje hledáním argumentů, proč jejich dítě nemůže PH hrát. I když nabídnete jejich argumentům řešení, hledají další. Budou to právě oni, kdo podpoří své dítě, kdo jej přiveze na trénink, pomůže mu zabalit věci na cestu na turnaj a podobně. Klubový servis je v tomto okamžiků druhořadý. Největší chybou není strach rodičů ale naše špatná komunikace s nimi.

Dalším faktorem je pozice sportu handicapovaných ve společnosti. Ačkoliv v době paralympijských her vnímám zvýšený zájem o sport jako takový, jde spíše o chvilkovou záležitost. Světlou výjimkou je loňské MS v parahokeji konané v ČR, jehož organizátoři odvedli skvělou práci v oblasti marketingu. Výsledkem byl návštěvnický rekord v historii MS a neskutečná atmosféra. Velkou roli ale v tomto sehrál fakt, že celý parahokej je součástí struktur Českého svazu ledního hokeje a mohl tak při této akci využít aparát a prostředky samotného svazu. Navíc se čeští reprezentanti v parahokeji stali zatím jen na nějaký čas prvními profesionály s přímou podporou státu. Budiž nám tento příklad vzorem a je otázkou, zda jsme za současných podmínek schopni vybudovat podobně silnou strukturu i u nás.

Co ale změnit můžeme a musíme, je výchova samotných hráčů. Zcela nám v tomto okamžiku chybí koncepce, rozumějte návod, který nám zaručí správnou výchovu nových hráčů a následně zvyšování sportovní kvality.

…… A to platí i pro takzvané „aktivní hráče“. Proč je PH pro všechny i po tolika letech rozvoje jen okrajová aktivita?“

Pro naprostou většinu současných hráčů je důležitá spíše sociální stránka sportu. Chápou jej spíše jako prostředek pro navazování sociálního života. Něco, co jim umožňuje udržovat kontakt s lidmi, a nabízí jim dostat se mimo své standardní každodenní prostředí. Tento fakt je v českém prostředí velmi patrný. U PH k tomuto nahrává i skutečnost, že jde o kolektivní sport. Svou roli hraje i úroveň sebevědomí jednotlivých hráčů. Hráči nebyli a ani nejsou vedeni k myšlence, že jsou plnohodnotnými sportovci a že mohou dosahovat kvalitních sportovních výsledků. Sportovní výsledky jsou pro ně spíše druhotná záležitost.

Současně se věnovat sportu (i na rekreační úrovni) znamená pro řadu členů naší cílové skupiny jisté vystoupení z tzv. komfortní zóny. Tedy zejména jde o vzdání se jistého pohodlí a komfortu, které jim nabízí právě domácí rodinné prostředí. Obávám se, že ani další generace hráčů na tom nebude o moc lépe. (viz. Role rodiny popsaná v odstavci výše). Jestliže nemá člověk dostatečné sebevědomí, není ochotný sportu obětovat dostatek svého času. Aby toho byl schopen, musí v této „oběti“ vidět smysl, mít cíl. Při pohledu na české prostředí si dovolím tvrdit, že zde máme několik úrovní vnímání sportu ve vztahu ke sportovní výkonnosti a sociálního začlenění (od volnočasového pojetí až po profesionální postoje). To považuji za velmi dobré, protože se nováčkům i současným hráčům nabízí možnost volby dle jejich osobních možností a přístupu ke sportu. Tuto možnost bych si přál zachovat i do budoucna.