Mohla bys nám o sobě říct pár vět, kdo jsi, jaký máš handicap?
Jmenuji se Jana Stárková, je mi 35 let a mám nervo-svalové postupně se zhoršující postižení. Na vozík mě dostalo zhruba v deseti letech. Pracuji v Domově pro seniory jako Aktivizační pracovník, tedy – snažím se naplnit seniorům jejich volný čas. A jak to tak bývá v sociálním sektoru, práce je pro mě spíš posláním. Moc mě to baví, i když to někdy vůbec není snadné. K práci v tomto odvětví mě nasměrovala už má škola – studovala jsem Psychosociální vědy a husitskou teologii na Husitské teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Jaké byly tvé začátky se sportem?
S Powerchair Hockey, tenkrát s Electric Wheelchair Hockey, jsem se seznámila zkraje roku 2009. A to prostřednictvím Facebooku, který se v té době v ČR teprve rozjížděl, a na kterém jsem si zrovna založila účet. Našla si mě tam totiž moje kamarádka Iva Zemková, se kterou už jsem se znala dlouho, ale nějaký čas jsme nebyly v kontaktu. A hned mě pozvala na trénink. Sport mě zaujal, ale ještě víc mě chytil kolektiv. A tak jsem zůstala. A už je to 11 let.
Titul „Nejlepší brankář“ (Česká Powerchair Hockey liga 2017/2018)
Pamatuješ si na nějaký vtipný moment na svém začátku s florbalem?
Tak těch momentů bylo asi hodně, vzhledem k tomu, že já vlastně nemám moc kolektivně sportovní myšlení a mimo jiné se mi třeba plete pravá a levá strana. 🙂 První roky jsem také hrála s přivázanou hokejkou, což mi vůbec nešlo, a navíc jsem se ztrácela jak v taktikách tak na hřišti. Asi jeden „vtipný“ moment za všechny – neuvědomila jsem si střídání stran v poločase a útočila jsem na naší bránu. Naštěstí bez efektu, protože mi to s hokejkou prostě nešlo. 🙂
Jaké máš další zájmy krom florbalu, věnuješ se i jinému sportu?
Žádnému jinému sportu jsem se nikdy nevěnovala a nevěnuji. Tedy, dokud to bylo možné, jezdila jsem hodně na kole, které mi na delší vzdálenosti nahrazovalo vozík, který jsem v té době ještě neměla. Sport mě nikdy asi ani nelákal, protože jsem se realizovala jinak – mimo školy, která mi zabírala hodně času, to třeba bylo členství v pěveckém sboru, se kterým jsme se účastnili několika soutěží a zahraničních výjezdů. Teď už kvůli onemocnění hlasivek zpívat nemůžu, ale zůstala mi četba, tvůrčí psaní (které poslední dobou dost zanedbávám) a focení. Navíc, mám to štěstí, že i má práce je mým zájmem, takže dost času strávím například sestavováním různých kvízů pro klienty našeho domova. Vzhledem k rozsahu mého postižení pro mě kromě boccii, která mě ale opravdu neláká, a šachů, které nemám šanci se naučit, neexistuje.
6. Eurocup (2009)
Championscup (2011)
Jaký dopad na tebe má to, že se věnuješ florbalu? Vidíš v tom přesah i do tvého běžného života?
Jelikož se florbalu věnuji již 11 let, je nepravděpodobné, že by na mě a na můj život neměl nějaký dopad. Ve skutečnosti na mě má velký dopad už od začátku. Pozvání na trénink pro mě totiž nemohlo přijít v lepší čas. Bylo to krátce po ukončení mého čtyřletého vztahu, v němž jsem byla zvyklá trávit hodně času s partnerem a poměrně aktivně. Do té doby jsem třeba nikdy sama na elektrickém vozíku nejela MHD, protože jsem to prostě nepotřebovala, a také proto, že v té době tolik bezbariérových spojů zase nejezdilo. Pozvání na trénink tak byla nová a vítaná výzva. A musela jsem se na něj nějak dostat. Rodičům jsem říkat nechtěla, stačilo, že mě táta vozil každý den na naší bariérovou fakultu. Navíc, ve 23 letech už nechcete být závislí na rodičích. A tak jsem se prostě vydala sama autobusem. A tím se pro mě cestování MHD stalo přirozenou součástí života. A určitý vliv měl florbal i na výběr mého nového bytu. Náš tým trénuje v tělocvičně na Praze 13, bydlí tu i má kamarádka Iva, a teď tu bydlím také. V neposlední řadě mi florbal přinesl nové přátele, zážitky a mého současného přítele, takže celkově vzato, Powerchair Hockey zasáhl do všech sfér mého běžného života.
Jaké byly pro tebe nejdůležitější věci pro tvůj rozvoj s florbalem?
Začít s florbalem pro mě znamenalo osamostatnění. Vlastně to byla moje první aktivita, kam mě nevozili rodiče nebo přítel, protože to bylo na bezbariérovém místě, kam jsem mohla jet sama na elektrickém vozíku. To jsem do té doby nikdy nezažila, protože i kdyby byla MHD přístupná, tak ani jedna z mých škol bezbariérová nebyla a na elektrickém vozíku bych tam nemohla. Takže nejdůležitější pro mě bylo zvládnout MHD. Jestli o mě měli rodiče strach? Asi ano. Ale bylo mi 23 a studovala jsem na Vysoké škole, takže žádné diskuze se nekonaly. Rodina mě vždy podporovala ve všem, co jsem se rozhodla dělat, nikdy mě nebrzdila nějakou opatrností a nechala mě se s tím poprat po mém. A jsem jim za to moc vděčná.
9. turnaj v Curychu (2016)
Jaký moment byl pro tebe nejemotivnější v tvé dosavadní kariéře florbalu?
Velký zlom v mé kariéře přišel na konci roku 2010, kdy jsem se v podstatě náhodou dostala na pozici brankářky. Zbavila jsem se přivázané hokejky, se kterou mi to stejně nikdy nešlo a ještě mě z této hry bolelo rameno, a dostala jsem T-stick hokejku. Nic lepšího se mi stát nemohlo a moji kariéru v PH to nejspíš zachránilo, protože jsem se z bludného hráče na chvostu stala rázem nejlepší brankářkou ligového kola. Hodně tomu pomohl vymezený prostor brankoviště a jasné daná taktika – nepustit gól. Od té doby se cítím být pro tým opravdu užitečná a celé to získalo smysl. A to je pro mě emotivní. S tím pak souvisí všechny úspěchy našeho týmu na domácí i mezinárodní scéně.
Co bys vzkázala případným potencionálním hráčům, kteří zatím váhají začít s tímto sportem?
Vzkázala bych jim, že za zkoušku nic nedají. Tento sport může dělat opravdu každý, a tím spíš, že v něm našlo uplatnění i takové „dřevo“ jako já. 🙂
Co jsi dělala v době nouzového stavu, jaký měl na tebe dopad?
Nouzový stav na mě měl dopad celkem velký. Ještě na konci března jsem chodila do práce, ale jelikož pracuji v Domově pro seniory, kteří patří do rizikové skupiny, zůstala jsem doma, aby se omezil pohyb lidi v Domově. V těch dnech se navíc Domov úplně izoloval. Práce a klienti mi chyběli, tak jsem pro klienty aspoň vymýšlela nějaké kvízy. Dost času mi zabralo natáčení a upravování videí na dvě Powerchair challenge, jelikož videa normálně nedělám. Občas jsem jezdila na procházky, když se konečně udělalo jaro. A jako všichni jsem se snažila nezbláznit se z toho. Jsem ráda, že se život vrací do normálu.
5. turnaj v Eindhovenu (2019)