Mohl bys nám o sobě říct pár vět, kdo jsi, jaký máš handicap?

Zdravím všechny,

jmenuji se Denis Goll, narodil jsem se s handicapem, a to vrozenou lámavostí kostí. Tato diagnóza způsobuje, že mám velice náchylné kosti ke zlomení, a tudíž nemám příliš dobré vyhlídky na aktivní život. Sport mě vždy zajímal a bavil. Studoval jsem v Jedličkově ústavu, kde jsem prošel základní a střední školu. Poté jsem vystudoval mediální studia na Metropolitní universitě a v současné době mám stabilní práci, které mě baví a také jsem se plně osamostatnil a žiji sám v bezbariérovém bytě.

Jaké byly tvé začátky se sportem?

Na základní škole jsem zkoušel bocciu, tedy sport podobný pétanque. Zúčastnil jsem se pouze jedno turnaje, a to v době, kdy mi bylo asi dvanáct let. Od začátku jsem věděl, že mě tento sport příliš nebaví, a má účast na trénincích a turnajích tomu také odpovídala. Jsem aktivní povahy a sport, kde člověk sedí na jednom místě, mi nebyl blízký. Tím ovšem nemám nic proti tomuto sportu, ba naopak, v česku máme hodně skvělých sportovců, kteří se mu věnují. Když jsem začal zjišťovat, že boccia není sportem pro mě, začal jsem se poohlížet po jiném sportu, která bych mohl dělat. V té době ještě v jedli (Jedličkův ústav) jsem se šel podívat na kroužek florbalu a začal ho pomalu zkoušet. Hodně lidí se bálo, abych takový sport dělal, jelikož bylo velké riziko, že by se mi při něm mohlo něco stát. V té době jsem hrál s mechanikami a i přesto, že jsme hráli jen tak pro zábavu ke kontaktům docházelo velmi často.  Nejvíce se o mě báli prarodiče, kteří se o mě starali celý život. Když jsem se dostal na střední školu poznal jsem svého nynějšího kamaráda, v té době to byl vychovatel na intru. Znal kluka, co se věnoval florbalu na elektrických vozících už několik let. O tomto sportu jsem věděl, ale bohužel jsem neměl kontakt nebo odvahu si o tom zjistit víc. Nakonec mě cesty zavedly až na první trénink florbalu na elektrických vozíkách a od první chvíle jsem věděl, že je to přesně ten sport, který mě bude bavit.

První trénink, Praha, 22. 11. 2009

První mezinárodní turnaj Mnichov (2010)

Můj první Pražský mezinárodní turnaj.

Pamatuješ si na nějaký vtipný moment na svém začátku s florbalem?

Asi nejvíce se všem vžil moment, když mě viděli spoluhráči, jakou mám techniku držení hole. Jelikož jsem do té doby hrát se standartní délkou hokejky (96 cm), kterou jsem si podpíral palcem u nohy a konec hole držel v ruce. Dokážete si představit, že se takto moc nedalo hrát, ale do té doby nebyl nikdo, kdo by přišel a řekl, zkus to jinak, bude to lepší uvidíš. Vypadal jsem spíše, že jdu na ryby, a ne hrát florbal.

Jaké máš další zájmy krom florbalu, věnuješ se i jinému sportu?

Na úrovni jako v současné době hraji florbal se dalšímu sportu nevěnuji, ale mezi mé další zájmy patří focení, věnuji se okrajově 3D grafice, rád zajdu s příteli na party, občas si i rád sednu a vezmu knížku a krom toho se velice zajímám o lední hokej.

Jaký dopad na tebe má to, že se věnuješ florbalu? Vidíš v tom přesah i do tvého běžného života?

Dopad to má obrovský. Díky florbalu jsem poznal spoustu skvělých lidí, kteří mě posunuli dál. To obecně platí o každém kolektivu lidi, vždy vás okolí ovlivňuje. V době, když jsem začínal s florbalem, byl jsem „nepolíbený“ životem. Co tím myslím? Vzhledem k tomu, že se o mě od malička starala babička s dědou a ti měli velkou starost, aby se mi něco nestalo, a tudíž se mě snažili ochránit od okolního světa. Bylo pro ně velmi nepředstavitelné, že bych se mohl pohybovat v dopravních prostředcích, jezdit pravidelně někam na tréninky, nemluvě o turnajích. Stál jsem tedy před velice těžkým úkolem, buď pokračovat v tom nic nedělání a čekat, co přijde anebo začít zkoušet nové výzvy. Moji spoluhráči byli v mnohém napřed, a tak pokud jsem chtěl pokračovat a nebýt tzv. outsider musel jsem na sobě začít pracovat a posouvat se dál a dál.  Krom sociálních oblastí jsem se díky sportu posunul i po fyzické stránce. Začal jsem na sobě pracovat. Můj kamarád, který mě přivedl k florbalu mi ukázal, že mohu posilovat, začal jsem chodit do posilovny a zvedat svou fyzickou zdatnost, což mi velice pomohlo. Kosti jsem obalil svaly, a to mi výražně snížilo riziko úrazu. Dnes je pro mě běžnou součástí života cvičení a dalo by se říct, že je to můj životní styl.

Oslava titulu.

Jaké byly pro tebe nejdůležitější věci pro tvůj rozvoj s florbalem?

Díky mé vytrvalosti a velké podpoře z rodiny, která sice ze začátku byla velice proti tomu, abych dělal takový sport, ale poté, co viděli můj zapal a neústupnost, mne začali podporovat. Děda mě pravidelně vozil na ligu, tréninky a další akce, které se s florbalem pojily. Babička zajišťovala ostatní věci. Tím chci říct, že podpora ze stran rodin je velice důležitá. Ze začátku to byla moje „záchranná stanice“, kde jsem vždy našel vše. Dnes si vše řídím sám, avšak bez nich by to určitě nešlo. Krom rodiny tu byla a stále je obrovská podpora ze strany klubu. Pomohli mi zařídit první sportovní vozík, který mě hodně posunul, a také byli jako morální podpora. Nesmím zapomenout na svého kamaráda, který vše začal a ostatní přátele.

Jaký moment byl pro tebe nejemotivnější v tvé dosavadní kariéře florbalu?

Takových momentů je hodně. Určitě nezapomenu, když jsme poprvé vyhráli ligový pohár. Bylo to velmi nečekané vítězství, jelikož jsme v té době patřili ke slabému týmu a během zimní pauzy se nám podařilo hodně trénovat a také nás posunuly nové vozíky. Bylo to v mé první celé sezóně, tehdy ještě pod názvem Lita sport dnes Jaguars Praha, kde jsem kariéru začal a stále tam pokračuji. Pak je pro mne osobně velkým zážitkem reprezentace, a to, že mohu být její součástí. Každý zápas, kde mohu nosit dres národního týmu je neskutečnou poctou. V době, kdy jsem začínal hrát florbal, tak u nás reprezentace nebyla. Velmi emotivní byla kvalifikace na ME (Mistrovství Evropy). Považuji to dosud za vrchol své reprezentační kariéry, a to i přesto, že tento turnaj českému týmu bohužel nevyšel. Turnaj byl neskutečný zážitek a doufám, že budu mít ještě možnost nosit lva na prsou.

Poprvé v reprezentačním dresu.

Co bys vzkázal případným potencionálním hráčům, kteří zatím váhají začít s tímto sportem?

Obecně si myslím, že je pro člověka dobré a teď nehledím na handicap, aby dělal (sportoval) nějakou aktivní činnost. Samozřejmě ne vždy to jde, ale, kdo chce hledá cesty, kdo ne zase důvody, proč to nejde. Já osobně se přikláním k té první skupině. Jak jsem uvedl na začátku, dnes bydlím sám v bezbariérovém bytě, mám práci, dělám sport, který mě baví. Tím chci ostatním říct, aby se nebáli zkusit něco nového. Ze začátku to může drhnout nebo někdo zjistí, že sport opravdu není pro něj, ale je lepší si to zjistit sám než to hodnotit a posuzovat z obýváku. Zkušenost je nepřenositelná. A kdo ví, jak by to vše skončilo, kdybych nepoznal tento sport a lidi, kteří mi do něj pomohli.

Co teď děláš v době nouzového stavu, jaký má na tebe dopad?

Situace není úplně jednoduchá. Člověk měl zajetý určitý režim, ve kterém fungoval a ze dne na den je vše jinak. Nemáme tréninky, vše je zavřené. I přesto se snažím v domácích podmínkách udržovat v nějaké kondici, aby z toho člověk úplně nevypadl. Z pracovního hlediska je situace pro mě celkem stejná. Momentálně mám jen Home Office. Jsem rád, že mám práci, mohu tak přijít na jiné myšlenky a dělat něco užitečného. Na druhou stranu se bojím o své prarodiče, kteří už mají svůj věk, a jak na sebe, tak i na ně dávám větší pozor a snažím se, aby tolik nikam nechodili, jen v těch nejnutnějších případech. Dle mého názoru je nejdůležitější, aby člověk zůstal, pokud možno v psychické pohodě, média na nás každý den sypou desítky informací a zachovat si zdraví úsudek nemusí být vždy lehké. Věřím, že se z toho jako společnost dostaneme, za jak dlouho, to nikdo neví. Na celé této pro všechny nepříjemné situaci je nejvíce vidět, že v životě je nejdůležitější hodnotou zdraví, bez něj není nic.