Mohla bys nám o sobě říct pár vět, kdo jsi, jaký máš handicap?

Jmenuji se Iva Zemková, již v 16 měsících mi doktoři diagnostikovali spinální amyotrofii, tzv. SMA, laicky řečeno ochabování svalů, které nejde zvrátit. Nyní mi je už přes třicet a po celý svůj dospělý život jsem hlavně nadšenec do EWH, tedy teď už Powerchair Hockey. To je tak když vám najednou změní název sportu 🙂 Proč nadšenec, a ne třeba hráčka? To je jednoduché, baví mě samozřejmě hrát, ale naprosto stejně mě baví i věci kolem sportu obecně. Po maturitě a jistém osamostatnění mi došlo, že mi nestačí čekat jen na to, až někdo něco zařídí, a chtěla jsem přidat ruku k dílu.

Jaké byly tvé začátky se sportem?

Především jsem to vnímala jako příliv nové možnosti. Od prvního setkání s PH na střední škole někdy v květnu 2002 jsem věděla, že mi to může změnit život, a tak se taky stalo. Každopádně ne vždy bylo vše růžové, ale doopravdy mě nikdy ani na okamžik neopustilo to počáteční nadšení, které jsem si ještě neuvěřitelně posílila účastí na prvním ME v roce 2005 v Římě. To bylo poprvé, kdy jsem měla možnost na živo zažít PH v zahraničí, se zahraničními týmy a poznat tu skvělou atmosféru kolem. Mezi ty nerůžové okamžiky patřilo např. období po cca půl roce prvotního zapálení, kdy člověku stačí málo, jako třeba že najednou objevil nový sport, viděl video, jak to vypadá, jak a co se hraje, a chodí do tělocvičny a zkouší co a jak. Ovšem tenkrát to nebyl jen můj začátek ale začátek celého sportu v Česku. Což je sice pěkné být u zrodu, ale má to i své nevýhody. Zvlášť když člověk neudrží hokejku a obecně s rukou sotva hýbe a k tomu určenou speciální hokejku si může leda prohlížet na fotkách. Ale díky šikovným českým rukám se i tohle podařilo vyřešit a mohla jsem opravdu začít.

Trénink, SK Akáda Janské Lázně (2003)

Mistrovství Evropy, Itálie (2005)

Jaké máš další zájmy krom florbalu, věnuješ se i jinému sportu?

Jinému sportu se nevěnuji, vlastně ani žádný vhodný vyloženě pro mě ani neexistuje. Sport mě baví leda sledovat, především tenis, biatlon a pak nějaké větší akce jako MS v atletice, ledním hokeji a samozřejmě olympiády. Ale dva další vetší zájmy mimo PH je čtení a cestování. Knížky mě bavily vždy, a to různé žánry, a cestovat je pro mě výzva. Dříve to moc nešlo, nebylo s kým a jak, vše se dálo moc složité. Ale v posledních letech stačilo přemluvit přítele, vzít auto, nějaké věci, později i zvedák a prostě vyrazit. Projeli jsme postupně kus Evropy – Německo, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Portugalsko, Belgii, Velkou Británii, Finsko, Švédsko.

Pamatuješ si na nějaký vtipný moment na svém začátku s florbalem?

První rok dva byl vtipný tak nějak celý 🙂 Skupina lidí, co to nikdy nehrála, s trenérem, co viděl hru jednou naživo a měl k dispozici leda pravidla a metodiky hry v holandštině 🙂 Vymýšlení jak na to za pochodu, oslovování šikovných lidí, co by svařili kus kovu, někde splašili kus plastu a udělali z toho téčka. Vtipných situací bylo dost. Vůbec vtipná byla celá má anabáze s hokejkou.

Mistrovství Evropy, Belgie (2008)

Jaký dopad na tebe má to, že se věnuješ florbalu? Vidíš v tom přesah i do tvého běžného života?

Určitě. Florbalu se věnuji 18 let, od svých 18 let. To je polovina mého života a zároveň celý můj tzv. dospělácký život. Díky florbalu jsem se po maturitě rozhodla dostat se do Prahy. Přihlásila jsem se na vysokou školu a využila hned první možnosti se přestěhovat a moci chodit dál pravidelně na tréninky. Poznala nové přátele i přítele. Vydržela těžké období při řešení dalšího bydlení. Obecně mi seznámení s PH na střední škole nasměrovalo celý život. Měla jsem cíl a šla si za ním. Rok po maturitě jsem se stala předsedkyní našeho klubu, postupně vystudovala vysokou školu, zařídila si svůj osobní život podle svého, a nakonec se pro mě florbal stal i prací.

Jaké byly pro tebe nejdůležitější věci pro tvůj rozvoj s florbalem?

Nejdůležitější bylo zjištění, že přeci jen existuje sport, který mohu dělat. To byl takový zlom, který mi přinesl poznání, že i když něco vypadá nemožně, tak to být nemožné nemusí. Vlastně mi to pomohlo změnit myšlení, začít vidět možnosti. Samozřejmě bez pomoci okolí by to nestačilo, přeci jen když si člověk nedojde ani sám na wc, tak holt jen změna myšlení nestačí 🙂 Ale když lidi poznali, že mám zájem a důvod prostě normálně žít, tak ta pomoc přišla. Hodně mi pomohla rodina, podpořila mě ve stěhování, nechali mě se rozhodovat samotnou, a ne mě jen zbytečně opečovávat. Jistě, stáli za mnou, a když bylo potřeba, měla jsem se na koho obrátit a stále také mám. Ovšem od ničeho mě neodrazovali a nechali mě si to vyzkoušet po svém.

1. kolo České Powerchair Hockey ligy 2017/2018, Praha

Jaký moment byl pro tebe nejemotivnější v tvé dosavadní kariéře florbalu?

Bylo jich moc, 18 let je dlouhá doba. Každopádně pár je nezapomenutelných a jedinečných. Prvním bylo ME 2005, ten okamžik, kdy mi došlo, že je to opravdu sport (hráči, trenéři, rozhodčí, fanoušci, spousta emocí). Dodnes si to pamatuji a nikdy nezapomenu. Druhým momentem byla chvíle po posledním zápasu v ligovém ročníku 2011. Ten okamžik, kdy ne že se splní sen o vyhraném titulu, ale ten pocit zadostiučinění. Toho, jak jsem věřila svým novým spoluhráčům, tomu že je to ten správný základ do budoucna a tím prvním titulem se to potvrdilo. A posledním a asi úplně nejemotivnějším byla prohra na Kvalifikačním turnaji na ME 2020. Ambice byly vysoké, příprava dobrá, ale jak se říká, nic se nedá ošálit. Když se odněkud vypadne, návrat je vždy těžký. Trvalo mi přes měsíc se z toho oklepat aspoň na tolik, abych o té akci mohla alespoň nějak přemýšlet. Holt třetí ME mě zatím nečeká.

Co bys vzkázala případným potencionálním hráčům, kteří zatím váhají začít s tímto sportem?

Že nejlepší je si to zkusit naživo. Nepřemýšlet, najít si kontakt, napsat nebo zavolat a přijít. Pak se teprve uvidí co a jak. Přijít se podívat není žádný závazek, tak proč to nezkusit.

Co teď děláš v době nouzového stavu, jaký má na tebe dopad?

Oproti mému životu, zvláště oproti mému „zimnímu“ životu mám jen tři změny – nemůžu na páteční tréninky, nechodí ke mně asistence a přítel je pořád doma 🙂 Tak si prostě říkám, že je ještě zima a moc nad tím nebádám. Florbal trénovat nemůžu, kondici jsem nikdy neměla, takže tu si taky nevylepším, a tak aspoň zkouším dodělat resty v rámci administrativy v klubu nebo federaci.

Play-off 2018/2019, Praha, třetí titul v řadě s Jaguars

Kvalifikační turnaj, Praha (2019)